A budeš můj - 12. Zabij mě slovem...

Předem se mocinky omlouvám, že to zase tak dlouho trvalo, ale já se k tomu psaní vůbec nedostanu:-( Ale jelikož jsem teďka měla dovču, tak jsem hned sepsala novou kapitolku, snad se bude líbit... Komentíky jako vždy potěší:-)

----------------------

Dracovy vlasy se v podvečerním slunci nazlátle třpytí. Harry do nich lehce foukne, chce aby se ladně roztančily kolem bělostné tváře… Jen doufá, že tím společníka nevyruší.
Draco totiž sedí už velmi dlouhou dobu ve stejné poloze a zdá se, že je ponořen hluboko ve svých myšlenkách…

Vlastně Harryho docela baví ho pozorovat.
Ocelové oči stále koncentrovaně hledí na jednorožce, který se nejspíš rozhodl, že u mladých mužů stráví celý zbytek dne. Chvílemi sleduje osoby před sebou, chvíli zase oždibuje rostlinky všude kolem nebo o pár metrů popoběhne…
Draco z něj nespustí zrak. Zdá se být vyloženě fascinován. A Harry se mu vlastně ani nediví…
I když…
Harry je mnohem víc než jednorožcem fascinován právě Dracem…
Jak se občas mírně pousměje, jak naopak nazlobeně nakrčí čelo… A nejzajímavější jsou ty oči… Po celou tu dobu, co tu sedí, z nich může číst jakousi radost nebo potěšení… Proč asi? Neví…

Za celé odpoledne vůbec nepromluvili, ale Harrymu to nevadí…
Je mu dobře a na ostatním nezáleží…

Najednou Draco prudce vstane. Něco ho napadlo.
Chvatnými kroky odchází k domu.
Co? Co to?
Harry nechápe… najednou je tu sám…
Očima propaluje vzdalující se útlou postavu.
Zdá se, že milý Draco úplně zapomněl, že tu s ním Harry je…

Zelené oči se stočí zpět na bělostné zvíře. Jak je čistý…
Harry utápí svůj zrak ve třpytící se hřívě, v hedvábně vypadající srsti…
Jen se ho dotknout…

Místo toho náhle pocítí dotek na sobě. Ledová ruka ho jemně uchopila za zápěstí.
Zvedne oči k narušiteli.
„Draco?“
„Pojď!“
Chytne Harryho za obě ruce a táhne ho zpět k sídlu.

„Co, co se děje?“
„Myslím, že už to mám…“
„Co máš?“
Nic. Bez odpovědi…
„Draco, co máš?“ zkusí to znovu.
Opět ticho. Jen mimické pobídky k větší rychlosti.

Už jsou v domě. Draco Harryho vede potemnělými chodbami někam dolů.
„Kam to jdeme?“
„Už tam budeme, neboj.“
No to je dost, pomyslel si Harry.

Stojí před zaprášenými dveřmi někde hluboko pod domem. Draco vytáhle svou hůlku a mlčky jí poklepe na prázdné místo, kde by měl být zámek. Dveře se ztěžka otevřely a Draco pomalu vejde do temné místnosti, která se okamžitě při jeho vstupu osvětlila.

Harry se nechápavě rozhlíží kolem. Všude po stěnách jsou police zaplněné nádobami rozličných barev a velikostí. Každá je označena štítkem, pravděpodobně popisujícím obsah. A uprostřed stojí středně velký mosazný kotlík.

„Tak pojď…“ vybídne ho Draco.
„Kde to jsme?“
„No, to je… byla… pracovna mého otce, připravoval tu lektvary,“ odpoví Draco, ale poslední slova mají zvláštní ironickou příchuť. Pak pokračuje:
„Je to asi jediná místnost v domě, kterou jsem nechal beze změny. Jeho zásoby přísad jsou velmi pestré a spousta věcí, které dřív používal, se dnes špatně shání a přitom jsou pro některé lektvary zásadní.“

„Aha, a… proč tu vlastně jsme, Draco?“ zeptal se Harry opatrně. Malfoy při vyslovení svého jména opět trochu znejistěl. Už dávno na to není zvyklý…
„To je… ten jednorožec totiž… lektvar…“ Draco evidentně neví, čím by začal. Tím spíše, když vidí hostův napjatý výraz.
„Lektvar?“
„No ano… Může ti vrátit všechny tvé vlastní vzpomínky. Není to jisté, ale moc jednorožce je velmi rozsáhlá. Za pokus to stojí…“

Harry mlčí a zdá se, že přemýšlí.
Vrátit vzpomínky, to by bylo… bylo by to vlastně krásné? Co se všechno o sobě ještě dozví? A… chce to vůbec vědět?

„Jestli chceš,“ vytrhne ho ze zamyšlení Dracův hlas, „můžeš mi pomoci ho připravit, nebo… se jen dívat,“ odmlčí se, „a nebo… klidně odejít, nenutím tě tu být…“ Ale když se Harry podívá do kouřových očí, je víc než jasné, co by si Draco doopravdy přál.
„No, víš… něco mi říká, že na lektvary nejspíš moc nejsem. Myslím, že mi asi ve škole moc nešly,“ řekne váhavě, ale zní to spíše jako dotaz. A skutečně, Malfoy se ušklíbne:
„No, upřímně řečeno, máš pravdu…“ Ale záhy jeho úsměv zmizí. Čeká, co Harry poví dál.
„No a myslíš, že by ti má přítomnost při přípravě nevadila?“

Něco se v jádru mladého šlechtice hnulo. Kdyby mu to nepřišlo tak nedůstojné, asi by začal Harryho s úsměvem ujišťovat, že právě naopak a ještě by mu za to poděkoval. Ale… musí se ovládat, takže se jen zdvořile pousměje a vybídne hosta, aby se posadil.

Jestliže bylo zajímavé, pozorovat Draca fascinovaného jednorožcem, tak nyní je naopak Harry sám úplně bez dechu.
Tvář dávného soka je stažena soustředěním, jak úzkostlivě vybírá, odvažuje a přidává jednotlivé přísad.

Harry z Draca nemůže spustit zrak…
Každou chvíli se musí napít vody, kterou sem pánům donesl Deafy. Ruce se mu potí, ale v hrdle má stále vyschlo.
Snad je to tím šerem, které je obklopuje, a výpary z kotlíku, kterých se nadýchal…
Přijde mu, že najednou vidí Malfoye úplně jinak… jinak než dosud…
Ohromuje ho zlatavý lest plavých pramenů, ladné pohyby i vzpřímená aristokratická brada… Pohled na bývalého zmijozelského prince mu rozpaluje tváře a vaří krev v žilách…

A ať dělá co dělá, nemůže tyto myšlenky zahnat. Vždy se mu opět vplíží do podvědomí a kradou rozumný úsudek…
A Harry… začíná mít neovladatelnou touhu utéci pryč.
Pryč z toho pološera…
Pryč od těch pocitů…
Pryč od oslepující záře, kterou najednou vydává Dracova osobnost…
Pryč!!

Jenže, jak se zdá, zdroj náhlých Harryho trablí ani netuší, co se v nitru zapomenutého přemožitele zla odehrává. Zapáleně pracuje na lektvaru, který má být pro oba spásou.

Ani si to neuvědomuje, ale jsou asi tři hodiny ráno. Základ dryáku je již téměř hotový a Harry – ten popletený Harry – už necelé dvě hodiny spí.

Konečně Draco vložil zatím poslední přísadu. Teď je potřeba, aby se lektvar 24 hodin vařil a posléze 48 hodin chlad, takto se bude opakovat celkem třikrát.
Spokojeně usedl do křesla vedle Harryho… zatím to jde dobře.

Zvláštní, necítí vůbec únavu, a to už je… Zatraceně! Půl čtvrté?! Zdá se, že to trochu protáhl a vůbec si neuvědomil, že jeho host potřebuje spát. Je určitě stále trochu slabý…
Zvedne se tedy z křesla a chystá se Harryho odnést do ložnice.
Zamyšleně si spícího mladíka prohlíží… Vyhublé rysy se už stačily trochu zaoblit, to je dobře…

Když ho tak pozoruje, musí si sám sobě přiznat, že se ani trochu nediví všem těm jeho obdivovatelkám. Je v něm jakási záhadná přitažlivost…

???

Záhadná přitažlivost?!
Malfoy se oklepal, jako by se ze sebe snažil setřást nesmyslnost těch myšlenek.
Záhadná přitažlivost… to spojení vzal kde, v Deníku čarodějek?!
Asi už mu ta samota hnula s mozkem…

A teď vážně, musí Pottera odnést.
Shýbne se a opatrně vezme spícího do náruče. Na dospělého muže se zdá být stále příliš lehký…
Vyjde z místnosti a po schodech zamíří ven ze sklepení.

Jde pomalu, nechce Harryho vzbudit. A navíc… nejspíš trochu podcenil jeho váhu, protože už začíná cítit únavu.
Vystoupá s vzácným břemenem do prvého patra. Tady se na chvíli zastaví, ložnice pro hosty jsou ještě dost daleko…

Dům je ztichlý. Jediný zvuk, který toto prázdno protíná, je tlukot Dracova srdce. Bije jako o závod… a Draco… marně se snaží si namluvit, že to způsobuje vypětí sil a ne to, že se k němu mladík v náručí ještě více přitulil.

Musí ho donést co nejrychleji. Nebo snad… no ano… jeho pokoje se nacházejí přeci podstatně blíž.
Třeba by Harrymu nevadilo…
Ostatně, Draco se může vymluvit, že na něj byl už moc těžký…
A bude ho mít u sebe…
Ale on bude samozřejmě spát v pracovně…
Ale přeci jen… možná uslyší jeho dech…
A bude ho mít pod dohledem, kdyby něco. Jde přeci o Potterovo zdraví…
A třeba spolu posnídají…

Změní tedy směr.

Když po chvíli ukládá černovlasého mladíka do své postele, už se ani nesnaží se přesvědčovat, že je to proto, aby mohl kontrolovat pacientův stav… Jeho vlastní tělo ho zradilo…

Ach Harry, co to se mnou provádíš?
Musím si dát studenou sprchu, nebo…
Zvedl se z lůžka, na němž doposavad vedle Harryho seděl, a ještě mu zlehýnka dlaní přejede po tváři…

Už se chystá opustit místnost, když se Harry ve spánku trochu pohne a zamumlá:
„Ginny…“

Draco zalapal po dechu.
To slovo, proklaté slovo, v tu chvíli bodlo přímo do jeho nedávno nalezeného, nezkušeného srdce…
Chvíli tam stál neschopen se pohnout…
Pak rázným krokem odešel.